Rex klub ČR - klub chovatelů Ca a barev. rexů

Vážení přátelé,

členská základna našeho klubu pomalu stárne a mladých zájemců o chov krátkosrstých králíků příliš nepřibývá. Přitom máme ve svých řadách mnoho zkušených chovatelů,kteří by rádi své zkušenosti ze šlechtitelské praxe předali dalším následovníkům. Začínající chovatelé by tak mohli být ušetřeni začátečnických chyb a přešlapů,neboť by při novošlechtění mohli navázat na práci starších kolegů. Abychom o nabyté zkušenosti nepřišli,napadla mne myšlenka prezentace našich zasloužilých členů na klubových stránkách. Věřím, že se postupně budou přidávat další chovatelé a na našich stránkách vznikne celá galerie.

 

    Pavel HRUBEŠ – plemenářská práce na prvním místě

Přítel Pavel Hrubeš se narodil 30.3.1939 v Hradci Králové. Dětství prožil na rodinném statku v Chrudimi-Podhůří, kde pod dohledem svého otce získal praktické základy plemenářské a šlechtitelské práce. Z důvodu perzekucí jeho rodiny v komunistické éře měl omezené možnosti studia a karierního postupu. Celý profesní život prožil v Plemenářském podniku v Kladrubech n/Labem, kde po dálkovém vystudování Zemedělské školy v Čáslavi zastával funkci hlavního zootechnika. Celý svůj život zasvětil chovu hospodářských zvířat , ať to bylo doma nebo v zaměstnání.

Mnozí možná namítnou,že mluvit v případě přítele Pavla Hrubeše o jablku, které nepadlo daleko od stromu, je zbytečným nošením dříví do lesa.I přesto si myslím, že abychom si o plemenářské personě udělali kompletní obrázek, musíme se vrátit ještě trochu více do minulosti. Přesněji k jeho otci. Vlastimil Hrubeš , známý jako propagátor rexů na našem území , se narodil na chrudimsku v sedlácké rodině. Vyrůstal v zemědělském prostředí a velice se zajímal o nové poznatky. Už na Zemědělské škole v Chrudimi byl jako premiant vyslán do světa na zkušenou(dnes bychom řekli na praxi) do polské Libiny.(dříve Leibenzing), aby zde získal vědomosti především v pěstování a množení semen. V té době se v okolí Leibenzigu mluvilo pouze něměcky a pokud se chtěl Vlastimil něco přiučit, musel si rychle osvojit řeč. Za krátko se německy naučil a díky samostudiu v odborných časopisech získal i solidní přehled. Na statku nepobyl ani rok a díky doporučení ředitele Herčíka z panství Schlawa dostal svolení k přesunu do Wanzlebenu na velkostatek a zámek hraběte Kühna. Součástí statku byl také cukrovar a cihelna. Starý hrabě se podivoval, že je z Čech a jeho první otázka zněla :”co tam pohledává”? Vlastimil upřímně podvětil,že se přišel něco přiučit, načež se na něho hrabě obořil, že je to velká opovážlivost. Češi totiž v té době nabízeli na burze cukr o polovinu levněji ,než za kolik ho dokázal hrabě Kühn ve svém cukrovaru vyrobit, což velice těžce nesl. Nakonec Vlastimila do služby přijal, ale jak dopředu avizoval, nebylo to jednoduché. V předešlé službě v Leibenzigu bylo totiž stejně zvířat , lidí I pracovní tempo, na které byl Vlastimil zvyklý z domova. Nyní ovšem přišel do velkovýroby, velké lány, mnoho potahů, těžké stroje a hodně lidí. Tvrdě se vyžadoval výkon a především pořádek. Služba to byla těžká, ale dala Vlastimilovi do života strašně moc. Naučil se zodpovědnosti, preciznosti a přesvědčil se, že bez přesné evidence nelze dosáhnout žádných trvalých výsledků. Protože do světa vyrazil především za semeny, požádal o pomoc opět ředitele Herčíka, zda by nebylo volné místo v nějakém semenářském podniku, kde se pěstují květiny a zelenina. Následoval rychlý přesun do Salzwedelu, kde byl školkařský závod. Zde získal mnoho nových poznatků pro pěstování semen, poznal nové přátele, ale jeho touhou bylo navštívit Holandsko, o kterém hodně četl. Lákalo ho semenářství, zemědělství a celkově život v této zemi. Když se mu do rukou dostaln holandský časopis , zkusil podat inzerát na místo praktikanta. Na inzerát přišly dokonce 3 nabídky a mohl si tak vybírat. Rozhodl se pro zahradnictví ve Voorburgu nedaleko Haagu. Z práce v semenářském podniku byl nadšený, získal nejen praktické ale i teoretické znalosti, protože ve volných chvílích mohl studovat v podnikové knihovně, kde objevil mnoho zajímavých knih, časopisů a katalogů semenářů celého světa. Ve světě pobyl celých 18 měsíců, ale vrátil se domů , oženil se, koupil statek u Chrudimi, obchodoval se semeny, choval koně a pustil se také do chovu prasat. Za ll.světové války navštěvoval aukce v Litomyšli, a protože uměl dobře německy, získal povolení na cesty do říše, kde na aukcích kupoval prasata a skot. Úroveň chovu prasat byla v té době u nás na vysoké úrovni, což oceňovali sami Němci, až trochu vycítil z jejich strany i závist. Na druhou stranu, když se v Německu blížila fronta, posílali sami němci z jejich chovných stanic nejlepší zvířata k nám do Žamberka, kde byla založena výzkumná stanice chovu prasat. Na konci války se zde nacházel nejkvalitnější chov v Čechách. Bohužel po kolektivizaci zemědělství se špičkový šlechtitelský materiál různě přemisťoval a nekoncepční plemenářskou prácí se postupně vytratil. Vlastimil Hrubeš získal běhěm života obrovské množství praktických zkušeností a znalostí v plemenářské práci , ať se jednalo o živočišnou,nebo rostlinnou výrobu. Své nabyté zkušenosti začal uplatňovat také v chovu drobných hospodářských zvířat, jako byli králíci a hol.ubi, a své znalosti předával také svému synovi Pavlocvi. To jsou ty základy , na kterých přítel Pavel Hrubeš npostupně vybudoval své chovatelské a šlechtitelské úspěchy. Již jako předškolák se malý Pavel zúčastnil mnoha exkurzí po různých chovatelských zařízení. Protože bydleli na statku na samotě, trávil dětsví většinou mezi dospělými chlapy, takže už jako malé robě od nich pochytil mnoho chovatelských “mouder” Však také va škole ve Slatiňanech s ním paní učitelky zažiy horké chvilky, když pocítil potřebu podělit se o svá moudra při vyučování se svými spolužáky. Poučka , že svině bude mít tolik selat, kolikrát kanec při tom mrkne, patří mezi to minimum publikovatelných . Postupem času již začal přebírat skutečné základy chovatelské práce a postupně se zdokonalovat. Doma chovali i ostatní drobná domácí zvířata. S králíky rexy se setkával prakticky od malička,protože jeho maminka pocházela ze mlýna, a věnem dostala párek kastorexů, kteří tenkrát stáli ,jak říkala “majlant”. Rexi se tak stali jeho celoživitní láskou a věnuje se jim celý život. Po válce museli chovatelství na čas zanechat, protože nebyl čas , ani prostředky . Komunisté jim sebrali statek, kde vznikl plemenářský podnik, Pavel nesměl studovat a bylo mu umožněno pouze vyučení pro chemičku. Ze zdravotních důvodů učení nedokončil, rodina se musela ze statku vystěhovat, a tak mladý Pavel přichází 1.10.1954 do Kladrub nad Labem, na stáj č.3. Jeho přáním bylo naučit se jezdit na koni, ale dělal prakticky všechno, mimo ježdění. Pracoval na poli nebo ve stáji,jak bylo potřeba. Nakonec skončil u výzkumného stáda jaloviček, kde se prováděly experimenty, sledovaly se růstové křivky, porovnávaly přírůstky. Jako samouk začal studovat zootechnické knihy a podařilo se mu při tom vystudovat dvouletou Mistrovskou zemědělskou školu v Přelouči. Klasickou zemědělskou školu v Čáslavi se mu podařilo dálkově dostudovat až po vojně v roce 1964.

K chovu králíků se přítel Pavel Hrubeš dostal ještě před vojnou, někdy v letech 1956-57. V Pardubicích se tenkrát konala krajská výstava, na které si od př.Zeleného pořídil párek kastorexů. Vstoupil do chovatelského spolku v Semíně a ve spolupráci s otcem se začal zabývat především plemenářskou problematikou. Když se v Časopisu Rádce objevila výzva pro chovatele rexů na založení Rex klubu, neváhal a přihlásil se. Na doporučení př. Drahotušského dostal povolení na výzkumný chov stříbřitého žlutého rexe. Cílem bylo vyšlechtit králíka s krátkým, zavalitým tělem a dobrou zmasilostí zadní partie těla. Žlutým zbarvením, se žlutou podsadou,oranžově žlutou mezibarvou a žlutobílým závojem- stříbřitostí. S ideální váhou v rozmezí 2,5-3,5kg, hnědou barvou očí a tmavými rohovitými drápy. K dosažení tohoto cíle začal křížit kastorexe se stříbřitými žlutými. Už v prvních generacích se objevovala mláďata nadějného zbarvení s krátkou srstí. Dalším křížením se podařilo vytvořit 4 linie.S následným prošlechtěním mu již pomáhal otec. Každý držel po dvou liniích(2x 1.0+ 4x 0.1) a po dvou letech si králíky jednotlivých linií vyměnili. Již v roce 1964 bylo v Olomouci v uznávacím řízení nové plemeno Stříbřitý žlutý rex uznáno. O tyto králíky byl mezi chovateli zájem, především pro dobrou výtěžnost masa a záhy byl rozšířen po celé republice. Př.Hrubeš ml. se více než kastorexům (jejich chovu se věnoval jeho otec) věnoval chovu činčilových rexů. Ve vrzích (většinou po importech) se u čirexů začali objevovat také čirexi modří až sivomodří. Společně s př. Brzákem a př.Eliášem z Městce Králové se př.Hrubeš ml. snažil ustálit a rozšířit chov modrých čirexů. Celých 14 let se snažil udržet tento barevný ráz při životě, ale nakonec zůstal v této snaze sám. V současnosti modré čirexe, mimo př.Hrubeše, už u nás již nikdo nechová. Velkou naději na vzkříšení tohoto barevného rázu vkládal do evropské výstavy ve Welsu, kam za nemalý peníz poslal kolekci modrých čirexů. Bohužel naše tehdejší ÚOK nedodala pořadatelům přeložený vzorník, a králíci nebyli posouzeni (Byli zařazeni mezi klasické čirexe a vyloučeni, protože neodpovídali standardu). Prakticky stejnou chybou ÚOK upadl v nemilost i stříbřitý žlutý rex. V době největšího rozšíření u nás, odeslali naši chovatelé stříbřité žluté rexe na evropskou výstavu do Holandska. Opět vinou nepřeložení vzorníku nebyli králíci posouzeni (byli zařazeni mezi žluté rexe). Odezva na sebe nenechala dlouho čekat. Chovatelé usoudili, že plemeno je známé pouze u nás, v zahraničí neuznané a chovy postupně zrušili. Mezi posledními mohykány tak zůstali pouze otec a syn Hrubešovi a př. Syrůček ze Lhoty pod Libčany.          V současnosti tyto rexe najdeme opět už jen v chovu př.Pavla Hrubeše v Týnci nad Labem. Do loňského roku choval 8 linií, ale zmutované vlny myxomatozy zdecimovaly počet linií o 50%. Po těchto neblahých zkušenostech s ÚOK se nemůže nikdo divit, že vztahy př.Hrubeše s ÚOK nybyly nikdy příliš vřelé, což se projevilo také tím, že ač je srdcem králíkář, stal se kupodivu posuzovatelem jen drůbeže. Vysvětlení je prosté, žel málo pochopitelné. Když se totiž př.Hrubeš hlásil na adepta posuzování králíků, byl odmítnut s odkazem na vyšší věk. Drůbežářům jeho věk navadil, a proto již několik desítek let úspěšně drůbež posuzuje. Ale vraťme se k plemenářské práci př. Hrubeše u králíků. Jako kmotr stál u zrodu dalších plemen. Například 4 roky pomáhal svými čirexi př.Semerádovi z Přelouče při snaze o vyšlechtění Rhonských rexů, př.Žinčíkovi z Kočí u Slatiňan zase pomáhal se vznikem rexů Českých strakáčů černých, jejichž poslední kusy se dnes nachází v chovu př.Dobruského v Černé u Bohdanče. Zatím posledním pokusem př.Hrubeše byla snaha o vznik Českého černopesíkatého rexe. Prvním impulzem byl výskyt “kouřového” rexe v jednom vrhu čirexů. V Německu koupil párek černopesíkatých rexů a pustil se do práce. Počáteční pokusy nebyly moc úspěšné,protože Český černopesíkaty je zařazen mezi malá plemena, černopesíkatí rexi patří v Německu mezi střední plemena a genově to moc nepasovalo. Navíc přišla již mnohokrát zmiňovaná vlna myxomatozy a pokus o vznik nového plemene byl tak zatím ukončen.

Vlastimil a Pavel Hrubešovi se výrazně zapsali také do historie celého Rex klubu. Hned po vstupu se zapojili do práce a zanedlouho již pracovali v jeho vedení. Svůj rukopis zanechali v klubové registraci po liniích, kterou navrhli a realizovali. Díky jejich praktickým zkušenostem z vedení podobné evidence u koní a skotu, je u rexů už více jak padesát let vedena unikátní liniová registrace. Zrod této registrace nebyl zdaleka jednoduchý a pro jeho zavedení nevládlo všeobecné nadšení. Ať se členové klubu v šedesátých letech minulého století na liniové registraci domluvili a na startovní čáře stanuli samci ze speciální výstavy rexů v Bílovci z roku 1965, u kterých př.Pavel Hrubeš dohledal v rodokmenech jejich původy a rozdělil do prvních linií, využívání liniové registrace od počátku trochu vázlo a nepřispěl k tomu samozřejmě ani spor chovatelů z Čech a Moravy o místě konání speciální výstavy. Představa byla taková, že výstavy se budou pravidelně střídat v Čechách a na Moravě. Ovšem moravští chovatelé vystavili v minimálním počtu na výstavě v Pardubicích (1966), Češi naopak zase v Přerově (1967), v důsledku čehoš klesl počet aktivních členů z 80 na 20. Protože funkci klubového registrátora složil př.Fukala, převzal od roku 1967 tuto práci př.Vlastimil Hrubeš, a až do roku 1994 se o klubovou registraci úspěšně staral, a navíc dirigoval i klubový Zpravodaj.Od roku 1994 převzal pod svá křídla registrační činnost př. Pavel Hrubeš, a rodina Hrubešů tak spravuje klubovou registraci již přes neuvěřitelných padesát let. Bylo by zajímavé spočítat kolik králíků Hrubešovi za víc jak 50 let celkem zaregistrovali, a ještě zajímavějšíl údaj by byl čistý čas, který této činnosti věnovali.

Než se stal př.Pavel Hrubeš registrátorem klubu, zastával od roku 1964 funkci vzdělavatelem, který měl na starost typizace a v letech 1969-1994 několik funkčních období zastával pozici předsedy klubu. Stál také u zrodu konání speciální klubové výstavy na rozmezí Čech a Moravy. Když totiž hádky o místo konání výstavy neustávaly a hrozilo dokonce rozdělení Rex klubu, napadlo jej s otcem najít místo uprostřed republiky, které by bylo dostupné po železnici. To bylo důležité, protože tenkrát se zvířata na výstavy zasílala v drtivé většině po železnici. Po obhlídce nabídek padla volba na Choceň a místní výstavní halu. V letech 1969-1994 tak lednové speciální klubové výstavy Rex klubu probíhaly v Chocni. Mezi hlavní organizátory těchto výstav patřili samozřejmě Hrubešovi, kteří do práce zapojili svoji rodinu. Ještě dnes najdeme u př.Hrubeše v garáži “pomůcky” na prodej králíků, jako jsou tabule s kapsami na rodokmeny nebo nadepsanané krabice s obálkami.Až neuvěřitelně zní dnes vyprávění o zajištění výstavy . Od návozu z nádraží, přes zaklecování, zajištění průběhu, prodej, na konci vrácení zvířat do přepravek a přes železnici odeslání domů k chovatelům. Těžko si dnešní mladá generace umí představit veškeré papírování bez pomoci výpočetní techniky, jen psací stroj, případně tužka, papír a kopírák. Ještě je třeba zmínit, že výstavní katalog speciálních výstav je také přes padesát let v gesci rodiny Hrubešů. Od roku 1985 jsou u vystavených zvířat uváděny také původy (předci), což je další unikát. Od roku 1995 do současnosti jsou speciální lednové klubové výstavy pořádány v Týništi nad Orlicí. Přítel Hrubeš je dnes již v požehnaném věku, a i když většinu organizace kolem klubové výstavy přenechal mladším následovníkům, stále se aktivně na výstavě tvorbou katalogu podílí.

Př.Pavel Hrubeš patří mezi naše aktivní chovatelské legendy. Musíme zmínit, že stejně jako u králíků, věnuje se plemenářské a funkcionářské práci úspěšně také u drůbeže. Při své plemenářské práci vycházel vždy z praktických zkušeností ,nehledě na překážky a čas. Díky přesným záznamům, píli a preciznosti nespoléhal na náhody, a protože ho tato práce uspokojovala, upřednostnil ji před sporotvními výsledky. Není ověnčen množstvím titulů z vrcholných chovatelských akcí, ale to jen díky tomu, že má rád výzvy a nikdy nechoval prošlechtěná plemena nebo rázy. Bylo mi ctí př.Hrubeše blíže poznat a děkuji mu za ochotu podělit se s námi o své vzpomínky, které jsem mohl zaznamenat. Věřím, že v plemenářské práci bude dál pokračovat, a ještě nás překvapí nějakou novinkou.

 

Ze vzpomínek Pavla a Vlastimila Hrubešových sepsal Jiří Kosek

 

 

Josef FENCL – tečkovaní a jiní rexi

Josef Fencl se narodil 9.1.1946 v Plzni. V mládí trávil prázdniny u prarodičů na vsi, kde byla zastoupena všechna domácí zvířata. Jako dítko školou povinné pomáhal po vyučování v Plzeňské ZOO, později navštěvoval jízdárnu Slavoj Plzeň. Po základní škole absolvoval učiliště v Kladrubech nad Labem, aby poté úspěšně zvládl i Střední zemedělskou školu v Čáslavi. Celý život pracoval ve známém hřebčíně v Kladrubech n/L. Jako jezdčík u výcviku mladých koní, ošetřovatel, zootechnik a šlechtitel. Svoji kariéru v Kladrubech zakončil jako mistr odborného výcviku obor jezdec a chovatel koní v místním jezdeckém učilišti.

A nyní již dejme slovo př.Josefovi:

Asi v roce 1956 jsem poprvé uviděl na kožešinové farmě pana Šípa v Plzni -Doubravce činčilové rexe. V té době jsme také s kamarádem Ženíškem často navštěvovali trhy zvířat na výstavišti v Plzni, kde jsme zhlédli i naši první výstavu drobného zvířactva, tam se mi velmi líbili černí třísláci.

V roce 1961 jsme ve skleníku „mičurinského“ kroužku na Středním odborném učilišti v Kladrubech n/L. chovali samce rexe havanovitého, kterého jsme trénovali na skákání. Dnešní králíčí hop proto nepovažuji za žádnou převratnou novinku. Poradcem kroužku byl tehdy př. Pavel Hrubeš, se kterým jsem navštívil Speciální výstavu rexů v Kunovicích u UH, a Celostátní výstavu drobného zvířectva v Brně. Od té doby se rexi stali mými favority.První krátkosrsté krasavce v havanovité barvě jsem si pořídil od př.Nožičky z Mařatic, později od př.Horáka z Proruby, se kterým jsem také navázal úspěšnou vzájemnou spolupráci. Dalšími přírustky do mého chovu se stali bílí modroocí rexi, původem od př.Janderové z Luže, př.Vachty a Konopiského z Tábora. Na vojně v Meziříčí u Tábora jsme se s mojí budoucí manželkou starali o malý chov kastorexů, původem od př.Žida z Klokot. Později jsme sehnali krásné „bobry“ od př.Drlíka, Hozlára a Harašty.

Po vojně jsem byl členem v ZO Kladruby n/L., kterou vedl př.Vozáb. Po zániku spolku jsem přešel do Řečan n/L.,kde spolek vedli př. Málek a Verner. Když jsem se přestěhoval do Hlavečníka,přestoupil jsem do zdejší ZO, kde jsem až do jejího zániku dělal předsedu. Zároveň jsem se stal v roce 1975 členem Rex klubu ČR. Po zániku ZO Hlavečník jsem se stal členem v ZO Krakovany, kde působím dodnes.

Speciální výstavy Rex klubu se konaly tradičně v lednu v Chocni, nyní jsou pořádány ve stejném období v Týništi n/Orl.. Na této výstavě se vždy snažím předvést své odchovy. V jarních měsících tradičně obesílám velikonoční výstavu v Přelouči, na podzim výstavu v Krakovanech, někdy obešlu také výstavu ve Svinčanech. Ocenění na těchto výstavách jsou různá, podle momentálního stavu šlechtění.

V průběhu let se v mém chovu střídali rexi. havanovití, bílí modroocí,černí a nechyběli kastorexi. V roce 1972 jsem si od př.Jirsy ze Strakonic přivezl první pár rexů dalmatinských strakáčů černých. Už v prvním vrhu se vyštěpili dalmatinci havanovití, které od té doby chovám dodnes. Postupně mi v chovu těchto králíků pomáhali př. Měsíček st.z Poděbrad,a Kosek z Řečan n/L.. Z dalmatinů se v mém chovu střídali barevné rázy černé, havanovité, modré a tříbarevné.

Při šlechtění bylo nutno čas od času pomáhat si také králíky celobarevnými a tím se člověk dostal ke studiu genetiky. Jeden čas jsem se také vrátil ke králíkům z mládí, a to tříslovým a zkoušel jsem pomocí kastorexů , českých červených a kombinací různých barev (černá,havana a modré s rexovitou srstí) docílit požadovaného výsledku v rexovité formě. Přitom jsem spolupracoval s př.Semerádem z Přelouče, kterému dále pomáhali další chovatelé: př. Vítek, Verner nebo Hrubeš. Vázla však přesná dokumentace, která je při šlechtění nutná a můj šlechtitelský chov postupně zanikl. K mé radosti se nyní tříslovým rexům úspěšně věnuje př.Přikryl ml..

Když se u nás začali chovat zakrslí králíci, kteří se po uvolnění hranic začali dovážet z ciziny, přivezl mi př.Hovorka párek zakrslých kastorexů z Německa. V prvním vrhu se ovšem objevili celočerní králíci a jeden sivomodrý. Této zajímavé barvě jsem se také chvíli věnoval, byly však problémy s nepříbuznou krví a také mě postihlo odcizení nadějných zvířat na výstavě. Za pomoci př.Holečka z Losiné se mi pak celkem úspěšně dařil chov zakrslých kastorexů.

Říkal jsem si,když mohou být dalmatinští rexi velcí, chtělo by to zkusit i zakrslou formu. Zažádal jsem si v r.1993 o výzkumný chov a pomocí zakrslých kastorexů , zakrslých hototských, hermelínů červenookých a různých variant dalmatinců jsem se s velkou vervou pustil do šlechtění. Začátky byly těžké, ale výsledky se začaly pomalu dostavovat. Nezávisle na mé šlechtitelské snaze se stejným problémem zabýval př.Maxa z Plzně -Doubravky. Po výměně chovného materiálu už to bylo daleko veselejší. Pak dorazily do republiky další podobné importy ze zahraničí, ze kterých se štěpily další barevné varianty.Svého času jsem tak choval dalmatinské ve všech známých barvách jak velké, tak i zakrslé formě. U zakrslíků je šlechtění náročnější, protože je limitováno nižším počtem mladých ve vrhu a tím menší možností výběru. Kvalita se tak zlepšuje pomalu,což se projevuje i na ocenění na výstavách.

Do ČR byli také dovezeni první malí rexi(váha 2kg) původem z Ameriky, kterým se říkalo malý leopard rex. Na Slovensku ho vzhledem k typu skvrn pojmenovali na gepardí a v našem Vzorníku byl uznán pod názvem:Malý plášťový rex černožlutý. Jedná se o krásného králíka, zajímavé velikosti a dobré plodnosti. Zatím je však barva neustálená a ve vrzích bývají různě zbarvení jedinci. Nicméně jsem si je také pořídil. První králíky jsem přivezl od.př.Supuky za Slovenska,př.Lukáče a př.Šípové z Chotěboře.

V posledním šlechtitelském pokusu jsem se zaměřil na nové plemeno -Sallander, původem z Holandska. Návštěva výstavy v Č.Budějovicích totiž skončila pořízením páru králíků tohoto plemene. Při prvním pohledu na toto zajímavé zbarvení vznikl nápad pokusit se ho vyšlechtit také v rexovitém provedení. Za pomoci př. Krajčíra z Kbel se o to pomocí králíků durynských , čirewů a rexe černopesíkatého snažím. To samé za použití zakrslých durynských od.př.Kozubíka a zakrslých čirexů od př.Chadraby zkouším v zakrslé formě. Časově je to náročné a finální produkt asi dokončí až mladší chovatelé. Zájemcům rád vypomohu a předám získané zkušenosti.

Výsledky chovu se během let střídaly. Přišly úspěchy v podobě čestných a vítězných cen na výstavách, ovšem občas člověk neměl šťastnou ruku při výběru. Králíky jsem nejen kupoval, ale čas od času mí ušáci cestovali i do zahraničí. V době velkých výstav v Žírči u Dvora Králové jsem párek dalmatinů havanovitých přenechal pí.Kreisyk do tedy NDR. Nejvíc mých králíků všech plemen odvezl p.Semaska do Litvy a Estonska. Stejně jako p.Dajer do Polska. Nedávno odjel na výměnu do Německa díky př.Měsíčkovi ml. Také samec dalmatinského havanovitého. Prostorové problémy s nestandardními zakrslíky jsem řešil především potěchou dětem a prodejem do sítě Zverimexu.

Dá se říci, že chov králíků, společně s chovem dalších zvířat (psů dalmatinů, arabských koňů, a koňů miniapalosa, holubů kapucínů stříkaných, slepic hamburčanek, exotického ptactva – bourkové,zpěváci, koček evropských stříbrně tečkovaných, různých hadů a užovek atd.) pozitivně ovlivnilo můj život a přineslo mi hodně radosti a přátel.

Pravdou je, že tento koníček byl někdy na úkor rodiny. Je proto potřeba poděkovat manželce za pochopení a pomoc, bez které by to nešlo a vlastně cele rodině za aktivní podporu.

                                                                                                     Vzpomínky př. Jos.Fencla zaznamenal J.Kosek

Poznámka: v chovu J.Fencla jsou téměř všechna zvířata tečkovaná (stříkaná).

Foto 4ks jsou v sekci fotogalerie

 

 

 

 

 Členové Rex klubu r.2018

Vážení přátelé,máte možnost nahlédnout do seznamu členů Rex klubu a zjistit,jaké plemeno který člen chová, a pak si zprostředkovat kontakt. Doufám, že nikdo z vás nezneužije této možnosti, a nebude naše členy obtěžovat v pozdějších večerních, či nočních hodinách.V opačném případě bychom ihned seznam vymazali. Děkujeme.M.K.